3.8.2009    ČRo 6    str. 07    18:10 Názory a argumenty

           

Petr HARTMAN, moderátor

--------------------

U temných kapitol česko-slovenské minulosti zůstaneme i v následujících minutách. Řeč bude o sudetských Němcích, kteří byli po druhé světové válce odsunuti z Československa. I více než 60 let po této události jitří tato etapa dějin emoce. V této souvislosti je proto velmi zajímavé, že o víkendu došlo v Plzni k setkání sudetoněmeckého sdružení Ackermann-Gemeinde, tedy společnosti, která se mimo jiné zabývá společnými dějinami Čechů a Němců. Více už Lída Rakušanová.

 

Lída RAKUŠANOVÁ, redaktorka

--------------------

Jako důležitý zlom v česko-německých zhodnotil současný kongres sudetoněmecké Ackermannovy obce v Plzni, který je historicky prvním setkáním vyhnanců na české půdě, snad jenom týdeník Respekt. Ostatní média se o něm zmiňují nanejvýš v povrchním zpravodajství. Přijelo na 400 odsunutých a asi stovka domácích členů tohoto sudetoněmeckého křesťanského uskupení, na nedělením zahájení připomněl bývalý bavorský premiér Beckstein, že se na bezpráví spáchané na Němcích i Češích nesmí zapomenout, ale ze teď už by se nic podobného stát nemohlo a za českou stranu vyzval bývalý ministr zahraničí Schwarzenberg k budování sjednocené Evropy. Místní politici se neukázali. Plzeňský primátor Rödl proto, že musel na chalupu za řemeslníky, předseda Ackermannovy obce Ulmann mu nicméně dosvědčil, že se s ním po dobu příprav velmi dobře spolupracovalo a že od něj „ackermanni“ dostali hezkou zdravici. Křesťani se prostě nezapřou. Ackermannova obec vznikla v roce 1946 a její česká větev se ustavila před deseti lety. O dobré sousedství usiluje ovšem Ackermannova obec, jen co se změna poměrů objevila na obzoru. Dělá to hlavně činy, obnovou kostelů například, ale i konferencemi, semináři a podměty k zamyšlení. Má to ve vínku. „Odvrať se od zla a čiň dobro, hledej mír a setrvej v něm. Nade vše světské si ceň čistého ryzího svědomí.“ Ten citát je ze středověkého díla Ackermann von Böhmen, tedy „Oráč z Čech“, ve kterém hlavní postava vede spor se smrtí, aby nakonec nespravedlnost vlastního osudu překonala příklonem k vyšším hodnotám. Zakladatelé Ackermannovy obce se už 13. ledna 1946 v Mnichově sešli k neformální bohoslužbě a modlili se, aby myšlenka pomsty a nové odplaty neovládla jejich srdce. Mezi nimi byl například i svitavský rodák a křesťansko-sociální odborář Hans Schitz, pozdější bavorský ministr práce. Charismatická osobnost nezdráhající se už tenkrát přesvědčovat své krajany, že se jejich bolest zhojí. Miliony prchajících vyháněných a odsunovaných Němců ze střední a východní Evropy měly totiž v geopolitických úvahách Moskvy svou zřetelně definovanou roli - měly se stát v poválečné Evropě dynamitem, který by Stalinovi umožnil rozšířit sovětské impérium co nejdále na západ. Právě proto bylo enormně důležité, aby byl tento explozivní potenciál zpacifikován, aby se vykořenění lidé nestali, jak to formuloval už v roce 1948 Paulus Sládek ve svých Etických zásadách k překonání uprchlického osudu, výbušninou, nýbrž stavebním kamenem nového demokratického pořádku. To byl a je cíl Ackermannovy obce, o který se řada sudetoněmeckých osobností zasloužila zcela konkrétními kroky, například reformou penzijního systému tak, aby zajistil rovnoprávné zabezpečení ve stáří i pro vyhnané, odsunuté a vysídlené Němce. Zásluhy Ackermannovy obce jsou ovšem širší. Členové této církevní organizace spolupracovali s autentickými křesťanskými kruhy v někdejším Československu už v dobách totality. Sémě smíření zasadili už v 80. letech a v polistopadovém společném prohlášení českých a sudetoněmeckých křesťanů, jenž konstatovalo, že se česko-německé sousedství musí zdařit, protože, jak to formuloval tehdejší předseda Ackermannovy obce Walter Řepka při svém zvolení v roce 1998, napříště budeme bydlet ve společném evropském domě a tam neexistuje a nesmí existovat, aby se nájemníci na schodech nezdravili. Ackermannova obec vyšla české straně v dialogu vstříc, jako snad žádná jiná sudetoněmecká organizace. Naposledy Walter Řepka, dnes čestný předseda, shrnul impulsy pro dobré sousedství znovu na konci loňského roku. „Sousedem je, kdo žije vedle nás. V ideálním případě by se sousedé mohli sblížit tak, aby jim spolupráce přinášela užitek a vznikl mezi nimi pocit sounáležitosti.“ Ten je totiž, jak to formuluje Walter Řepka, důležitý i v časech globalizace, protože je oporou a umožňuje orientaci. Jeden z výrazných zdejších Ackermannů, kanovník vyšehradské kapituly Anton Otte, řekl teď v Plzni, že vztahy za těch dvacet let už nejsou tak bolavé a napjaté, konfrontační věci se podle něj už vyříkaly. „Rozumíme si i nerozumíme, ale každý zná tu druhou pozici a nějakým způsobem ji respektuje.“ Na otázku, jestli už tedy přišel čas, že by se sudetoněmecké sjezdy mohly konat v Česku, však odpověděl, že s tím by přece jenom raději počkal.

 

Petr HARTMAN, moderátor

--------------------