Měli bychom mít jiné starosti než hromadné hroby, takže nechme spát mrtvé, vždyť někteří z nich si klidný spánek ani nezaslouží, doporučila ve svém úvodním vystoupení k oslavě  91. výročí obnovy české státnosti paní Anděla Dvořáková, předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu.

    Ta slova se odrazila od stěn panteonu Národního muzea jako temná ozvěna doby, kterou jsme už díky Bohu začali vnímat  jako minulou. Slavnostní akt opět pochopený jako příležitost upozornit odvěkého nepřítele, že jsme bdělými strážci svého území, majetku a národních tradic. Sudetští Němci a jejich potomci se nechtějí spokojit s vyhnáním, opět prý zvedají hlavy, derou se do českých regionů a naši místní politikové  jim vycházejí vstříc a jsou jejich pokornými lokaji.  „Státnost, zájmy občanů, ty ať jdou podle místních politiků k čertu – hlavně, že to nese peníze,“ rozhořčila se paní Dvořáková.

    Člověk ani netuší, jakou hrozbou může být regionální spolupráce, co mohou napáchat partnerství měst a obcí,  opravy chátrajících památek a rozvalených hřbitovů. A co teprve spolupráce diecézí a škol, výměna studentů, poznávací zájezdy a vzájemná setkání, protože „naše mládež je v oblasti historie nevzdělaná a přijímá i nevěrohodné výklady“. Může to dojít až tak daleko, že někdejší němečtí spoluobčané se začnou zajímat o hromadné hroby, do nichž byli během „divokého odsunu“ na jaře a v létě 1945 naházeni jejich zemřelí a zavraždění, a budou chtít pro ně zřídit důstojná pohřebiště.

    Jak je možné, že  proměnám času a tolika jejich výzvám přihlíží tolik lidí s nehnutou tváří a stále včerejším myšlením? Jsou přece dosud mezi námi pamětníci chmurných let nacistické okupace a přímí účastníci odboje, kteří se velmi snaží o vzájemné porozumění s Němci a  dokáží se vcítit do prožitků druhých, dokáží připustit i jinou paměť než je ta jejich. Jenomže k tak vyspělému postoji je asi zapotřebí silná integrální osobnost, zpevněná minulým utrpením a vzdorem. V naší společnosti je bohužel mnoho těch, kteří se v letech nesvobody krčili v davu nebo s výmluvou na volbu menšího zla se přidávali k držitelům totalitní moci, a pokud vůbec nezapomněli na hodnoty, jež utvářely Masarykův projekt obnovené české státnosti, pak jen zdravili vlajku a dodnes ctí tradice  a symboly, nad jejichž smyslem a obsahem se nezamýšlejí.

    "Nic než národ!" volal před devadesáti lety básník Viktor Dyk. Návrat  k  starému, ale překvapivě životnému nacionalismu může být pro leckterého dnešního politika zajímavým pokušením, protože obraz nepřítele má vždycky odezvu a v takzvaném veřejném mínění - ať přímo v davu nebo v médiích - se ve vhodně zvoleném směru dotváří.   Namísto humanitní myšlenky a  výchovného určení demokracie pak přichází ke slovu etnická zášť a volební aritmetika. Tohle jaksi nepatří k našemu členství v Evropské unii, která vznikla právě na základě otřesné zkušenosti s nacionalismem minulých dvou století a  v přesvědčení, že katastrofa druhé světové války se nesmí opakovat. Ti, kteří se podobně jako paní Dvořáková domnívají, že účelem  přítomnosti českých poslanců v Evropském parlamentu je především boj za naše národní zájmy a naříkají nad údajně ztracenou suverenitou, zřejmě nedokáží  opustit bludný kruh myšlenkových stereotypů a negativních emocí. Je s podivem, že předpojaté, nesnášenlivé postoje nebyly v případě Anděly Dvořákové, jež – mimochodem řečeno – setrvala  i po sovětské invazi a během potupné „normalizace“ v řadách  KSČ,  překážkou ocenění Řádem T. G. Masaryka  I. stupně za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie a lidská práva. 

    Starostí, které má paní Dvořáková, je nám líto. To, že "nedokážeme slušně a spokojeně žít", není způsobeno blízkostí našich sousedů. Za to si můžeme jedině sami.  Jen pokud se soustředíme na pozitivní práci a dáme se vést myšlenkou evropské integrace, jejíž spojitost s Masarykovým učením a vírou je víc než zřetelná, zbavíme se konečně mnichovského traumatu, pocitů malosti a bezmoci, jež nás víc než půl století provázejí a získáme skutečné národní sebevědomí.

Jan Hloušek